Ve své první a nejznámější knize (dříve vydané pod názvem Dětství je drama) se Alice Millerová zabývá důsledky potlačování v osobní a sociální rovině, příčinami dětských psychických zranění a jejich profylaxí a nakonec i novými možnostmi a způsoby rozpouštění následků raných traumat. Zkušenosti s vlastní autoterapií a dalšími novějšími terapeutickými metodami v přístupu k dětství vedly autorku k upřesnění jejích dřívějších poznatků, které dokumentuje a ilustruje na mnoha konkrétních příkladech.
Nesmíš si povšimnout – nesmíš si uvědomit, co se ti kdysi přihodilo a co dál nevědomky opakuješ. Psycholožka Alice Millerová tento mlčky předávaný příkaz přirovnává k náboženským přikázáním, o nichž se přece také nediskutuje... Protože ten, kdo je začne zpochybňovat nebo se jen ptát po jejich původu a smyslu, je už jednou nohou mimo věroučný systém. O to těžší je uvažovat o starých a „osvědčených“ přístupech ve výchově, předávaných z generace na generaci. Situace, do nichž rodiče staví své děti, jsou čast
Kniha renomované švýcarské psycholožky se zabývá raným dětstvím a nutností objasnit rozdíl mezi pocity viny a smutkem. S tím totiž souvisí často opakovaná otázka rodičů, kteří mají o své děti upřímný a opravdový zájem: Co ještě můžeme udělat, pokud zjistíme, že nevědomě opakujeme výchovné chyby vlastních rodičů? Alice Millerová se obrací na dítě v dospělém. Dokud si toto skryté dítě nesmí uvědomovat, jak mu bylo ublíženo, je část jeho emocionálního života „zamrzlá“ a jeho vnímavost vůči utrpení zaž
Ve své první a nejznámější knize (dříve vydané pod názvem Dětství je drama) se Alice Millerová zabývá důsledky potlačování v osobní a sociální rovině, příčinami dětských psychických zranění a jejich profylaxí a nakonec i novými možnostmi a způsoby rozpouštění následků raných traumat. Zkušenosti s vlastní autoterapií a dalšími novějšími terapeutickými metodami v přístupu k dětství vedly autorku k upřesnění jejích dřívějších poznatků, které dokumentuje a ilustruje na mnoha konkrétních příkladech.
Nesmíš si povšimnout – nesmíš si uvědomit, co se ti kdysi přihodilo a co dál nevědomky opakuješ. Psycholožka Alice Millerová tento mlčky předávaný příkaz přirovnává k náboženským přikázáním, o nichž se přece také nediskutuje... Protože ten, kdo je začne zpochybňovat nebo se jen ptát po jejich původu a smyslu, je už jednou nohou mimo věroučný systém. O to těžší je uvažovat o starých a „osvědčených“ přístupech ve výchově, předávaných z generace na generaci. Situace, do nichž rodiče staví své děti, jsou čast
Kniha renomované švýcarské psycholožky se zabývá raným dětstvím a nutností objasnit rozdíl mezi pocity viny a smutkem. S tím totiž souvisí často opakovaná otázka rodičů, kteří mají o své děti upřímný a opravdový zájem: Co ještě můžeme udělat, pokud zjistíme, že nevědomě opakujeme výchovné chyby vlastních rodičů? Alice Millerová se obrací na dítě v dospělém. Dokud si toto skryté dítě nesmí uvědomovat, jak mu bylo ublíženo, je část jeho emocionálního života „zamrzlá“ a jeho vnímavost vůči utrpení zaž