vazba tvrdá s obálkou, pěkné
192 stran
Cestopis amerického novináře líčí osudy výpravy do nitra Afriky, jejímž cílem bylo nalézt slavného skotského cestovatele Davida Livingstona, pátrajícího po pramenech Nilu...
vazba tvrdá, pěkné, bez obálky 261 stran „Měl jsem štěstí a vždycky jsem si našel nějakou práci. Ale často jsem se sám sebe ptal: Opravdu se na tohle hodím? Chci to vážně dělat? Neměl bych...
Po promoci jsem od rodičů dostal symbolický dar – lékařskou brašnu. Během své praxe jsem v ní vždy našel vše, co má mít lékař po ruce. Postupně se z ní však stal jakýsi kožený památník, do něhož jsem ukládal písemné poznámky a magnetofonové nahrávky všeho, co jsem považoval za hodné zapamatování. Některé vzpomínky jsem použil při psaní této knihy. Jsou sice tematicky nejednotné, ale odrážejí různorodost esejí, úvah i humorných črtů ve smyslu zkušeností J. E. Purkyně: „Když v paměti své se dívám na život
Po promoci jsem od rodičů dostal symbolický dar – lékařskou brašnu. Během své praxe jsem v ní vždy našel vše, co má mít lékař po ruce. Postupně se z ní však stal jakýsi kožený památník, do něhož jsem ukládal písemné poznámky a magnetofonové nahrávky všeho, co jsem považoval za hodné zapamatování. Některé vzpomínky jsem použil při psaní této knihy. Jsou sice tematicky nejednotné, ale odrážejí různorodost esejí, úvah i humorných črtů ve smyslu zkušeností J. E. Purkyně: „Když v paměti své se dívám na život
Nepřítel, Ničitelé.. Nikdo žádného z nich neviděl tak zblízka. Pouze oči a ruce měl nezakryté. Dlouhá postava byla v klidu, zahalená v hrozbě a hněvu. Jsem Sten Duncan, našel odvahu říct, ač pochyboval, že porozumí jedinému slovu. Jsem asistent velvyslance Federace. Já jsem kel Medai, řekl druhý.. my jsme se neměli setkat..
Kniha vzpomínek zakladatele a majitele jednoho z největších a nejúspěšnějších nakladatelství z první republiky – Aventina, o níž autor přiznává: „Má trochu provokativní název, ale sled let v ní líčených opravňuje k tomuto titulu... V třetím roce universitních studií jsem se stal nakladatelem ... našel jsem zázračný cíl života: vydávat knihy a množit jimi krásu světa ... Bylo to opojné a závratné. Znal jsem se s mnoha vynikajícími lidmi, jezdil jsem po světě, v Paříži jsem byl jako doma ... O všem t
„Bylo horké léto roku 1943 a válka v Evropě probíhala na všech frontách. Bylo mi třináct. Se svými rodiči jsem bydlel v přístavním městečku Janov. Jednou, když jsem šel zkratkou přes les, jsem z dálky zaslechl dívčí pláč. Šel jsem za ním a poté, co jsem prošel houštím a hustými keři, jsem ji našel. Seděla na zemi, čelo si opírala o odřená kolena a plakala. Tehdy jsem netušil, že mi ta nevidomá židovská dívka navždy změní život. Ihned jsem se do ní zamiloval. Viděl jsem, že je o něco starší než já. ale srd
„Bylo horké léto roku 1943 a válka v Evropě probíhala na všech frontách. Bylo mi třináct. Se svými rodiči jsem bydlel v přístavním městečku Janov. Jednou, když jsem šel zkratkou přes les, jsem z dálky zaslechl dívčí pláč. Šel jsem za ním a poté, co jsem prošel houštím a hustými keři, jsem ji našel. Seděla na zemi, čelo si opírala o odřená kolena a plakala. Tehdy jsem netušil, že mi ta nevidomá židovská dívka navždy změní život. Ihned jsem se do ní zamiloval. Viděl jsem, že je o něco starší než já. ale srd
Ptám se sám sebe, co to vlastně dělám, když píšu povídku. Jako bych našel pecku a dělal kolem ní třešeň. Nebo švestku. Podle toho, co seberu. Jádro každého příběhu jsem našel na cestě. Byl to třeba zážitek, s nímž se mi někdo svěřil, nebo jen věta zaslechnutá od vedlejšího stolu v restauraci. Moje práce spočívá v tom, že si představuju, co bylo před tím a co potom, a hledám v mateřštině slova, která dovedou vrátit dávno snědenému ovoci dužinu a šťávu. Kéž by vám to chutnalo. Zdeněk Svěrák Externí sklad
+ video autora zdarma Bylo mi tehdy 21 let a prožíval jsem těžké období. Po několikaletém vztahu jsem se rozcházel o 3 roky starší přítelkyní. Cítil jsem, že se nacházím na životní křižovatce. Byl jsem bezradný, nevěděl jsem, jak dál. Tehdy jsem poprvé z celého srdce volal k Bohu…
Pochybuješ? zatroubil Vodopád. Ne, ne , ani trochu! Což nebylo zcela upřímné. Dokonce i s těmi střevy nebylo na té historce nic popleteného nebo podežřelého a Dlouhočas začal brát v úvrahu ohromující zprávu, že se Vodopád opravdu potkal se Ztracenci. Našel jsem je ve velkém travnatém háji, pokračoval Vodopád. Rodinu o 8 členech, což je podle jejich zvyklosti hodně, ale bylo jich skoro dvakrát tolik, než Zadonožci sedm z nich chytili do jámy a zabili.Zabíjení v jámě je strašlivé. Viděl jsi to někdy? Slyše
V pořádku . Můj další román není pokračováním, druhým dílem mé první knihy. Nenechte se zmást tím, že nezačíná tam, kde první díl končí. Spíše se odehrává uprostřed mé první knihy, když mne Sokrates posílá na cesty. Dobrý způsob, jak číst tyto knihy, je začít s Cestou pokojného bojovníka a číst až do části, kdy Sokrates posílá Dana na cestu kolem světa, potom přečíst Návrat pokojného bojovníka, a pak pokračovat v první knize. Takto dávají obě knihy nejlepší smysl. Návrat pokojného bojovníka je fiktivním
Bůh na ulici (Ole Martin Holte) Jak jsem našel lidskost na dně společnosti Norský františkán Ole Martin se rozhodl opustit klášter a strávit padesát dní rozprostřených do tří let jako bezdomovec na ulicích Osla a Kodaně. Jeho zážitky přinášejí pohled na život na okraji společnosti, který si běžný člověk stěží dokáže představit, a podněcují k úvahám nad bezdomovectvím z nezvyklé perspektivy. Ole prochází městskou krajinou a s humorem a soucitem se snaží pozorovat drsný život lidí na samém dně společnosti.
Padesát let jsem pracoval jako letecký mechanik. Padesát let jsem putoval po různých letištích. Nosil jsem s sebou fotoaparát. Měnila se letecká technika, zažil jsem konec Tu 104, konec éry Tu 134, Il 62, DC 8, DC 9 a dalších. Stejně tak se měnila má fotografická výstroj. Od ruského Zenita až po Asahi Pentax. Nashromáždil jsem stovky fotografií všech možných typů letadel.
„Fotografoval jsem Václava Havla se zdvořilostí, s jakou on umí naslouchat bez náznaku elitářství druhým, bez rozdílu postavení. Nedělal jsem víc, nic jsem nestylizoval. Byl jsem jen tichým pozorovatelem, který respektoval. Dovolil mi to a já mu za to děkuji. A nestydím se přiznat, že mi připadá pozitivní , když člověk může druhého obdivovat.“ Externí sklad - 062
Autorské leporelo mladé neformální výtvarnice Terezy Marianové Lukešové (To jsem z toho jelen, Příběhostroj, Jak na to?, vše 2018) o dřevěném koníčkovi, který vypadl z nákladního auta mířícího do hračkářství, je příběhem o jinakosti. Autor: Tereza Marianová Ilustrace: Tereza MarianováRozměry: 190 x 150 mmPočet stran: 18 str.Edice: RepoleloRok: 2020Vazba: leporeloISBN: 978-80-7558-141-9 Věk: 2+