„Po kratičkém Pražském jaru 1968 přišla léta normalizace. Svět dělila železná opona. Byla jsem mladá lékařka a hrozně jsem toužila poznat svět.“ Těmito slovy uvádí MUDr. Marie Krausová svou osobitou knihu vzpomínek na léta 1982 až 1986, kdy pracovala jako lékařka v univerzitní nemocnici v Lusace, hlavním městě afrického státu Zambie. Publikace, tvořena autentickými dopisy přátelům do tehdejšího Československa, je zajímavá nejenom mírou otevřenosti, reflektující stav tehdejší zambijské společnosti a úrovně
Druhý titul z pera abstinující alkoholičky: „Mám pro Vás pár příběhů s chutí a vůní alkoholu, které Vás provedou ke šťastným koncům. V mých příbězích opravdu nakonec všechno dobře dopadne - i když naši andělé strážní mívají občas dost bolavá křídla. Sama jsem s malými přestávkami skoro celý rok strávila v pražské Apolinářské léčebně závislostí a jsem za to dnes ráda. Nevěděla jsem si rady s některými nástrahami života, a tak jsem to řešila cestou nejmenšího odporu - tedy alkoholem...“
Text vyhrál Dramatickou soutěž Cen Alfréda Radoka za rok 2011. V jedné zapadlé hospodě, snad v severské krajině, se začíná stálý host OLAV ptát hospodského ANDREJE na téměř zapomenutý příběh: jak kdysi do vsi přišla žena jménem ANNA a na prsou tiskla malé dítě a snažila se ukrýt na statku. Majitel statku VLADIMIR ji však našel a chtěl na ni vystřelit, ale jeho žena LOTA mu v tom zabránila a donutila ho matku s dítětem přijmout. Matka ANNA brzy umřela a dítě – celou vsí nazývané „parchant“ (neboť byl synem
Text vyhrál Dramatickou soutěž Cen Alfréda Radoka za rok 2011. V jedné zapadlé hospodě, snad v severské krajině, se začíná stálý host OLAV ptát hospodského ANDREJE na téměř zapomenutý příběh: jak kdysi do vsi přišla žena jménem ANNA a na prsou tiskla malé dítě a snažila se ukrýt na statku. Majitel statku VLADIMIR ji však našel a chtěl na ni vystřelit, ale jeho žena LOTA mu v tom zabránila a donutila ho matku s dítětem přijmout. Matka ANNA brzy umřela a dítě – celou vsí nazývané „parchant“ (neboť byl synem
„Tahle kniha by vůbec nevznikla, nebýt lidí, kteří to s námi závislými chtějí ještě zkusit a nezatracují nás. Pomáhají, i když o to mnohdy na začátku ani nestojíme.“ (autorka knihy) „Každý závislý v léčebně má na zadku otisk boty svého bližního.“ (doc. MUDr. Jaroslav Skála, nestor české adiktologie a psychoterapie)
Další překladový titul edice Via pataphysica přináší výběr 89 krátkých glos, které napadají autory při (výjimečném) kouření. Je to vlastně knížka dvou autorů s dvěma prology a s dvěma epilogy, kterou nenapsali proto, aby bojovali proti kouření, ale ani proto, aby kouření propagovali.
Pej Tao (vlastním jménem Čao Čen-kchaj), spoluzakladatel časopisu Dnešek (Ťin-tchien), nejvýznamnějšího čínského literárního samizdatu. Patřil k předním autorům Dneška a jeho básnické experimenty z přelomu 70. a 80. let zanechaly trvalou stopu v moderní literární čínštině. Pej Taoovo hledání vlastního výrazu je motivováno především touhou osvobodit jazyk sešněrovaný konvencemi politické propagandy. Novela Vlnobití dokládá, že autor, ačkoliv je bytostně lyrický básník, podlehl dobovému okouzlení pout
Před několika měsíci ještě neznámý italský autor Vittore de Luca svým odhodlaným přístupem k již téměř všední tematice prolomil mnohá tabu - a zároveň vytváří nové totemy. Je to neocenitelný přínos k bádání o geniálním renesančním umělci, slavném Leonardovi a jeho současnících (Andrea del Verrochio, Perugino, Lorenzo di Credi či Sandro Boticelli). Vezměte fakta, přemýšlejte o souvislostech a budete se výborně bavit i vzdělávat.
Brody: „Neví sice, jak mu to začalo, ale potřebuje to ještě naposledy otočit, i když už nikdo neposlouchá. Chlápek, který by si vždycky ještě něco dal, i když už ho posílají domů, jenže jak, když má správné klíče, ale zámku nevidět. Hledání běžeckého těla není kniha o něčem. Je to sbírka popůlnočních mailů přespolního běžce, který to naposledy otočil, i když už všichni spali.“
Je to příběh o naší osamělosti. O porozumění a překonání strachu. O tom, že opravdová láska znamená nechat tomu druhému prostor pro svobodné rozhodování. Je o tanci ve větru a o naslouchání hlasu stromů. O splynutí s řekou. O slunci v srdci, když nebe zatáhnou mraky smutku. O tom, že naše duše je veliká jako les, kde každá živá bytost má své místo. O dovádění a také o tom, čeho jsme se tak báli, neboť jsme ještě nerozuměli…